Milí čtenáři, v zářijové poličce nenajdete autorské knihy, nýbrž autorské časopisy. A
ne náhodou hned dva různé. Vydávali je totiž sourozenci.
Tím prvním, který vznikl dříve, byl Junák. Název si autor vypůjčil od tehdy
zakázaného skautského časopisu, nicméně dál šlo všechno jinak. Junák, který má podtitul
Denní časopis s přílohou 1 a je vystaven v Poličce, patří mezi juvenilie překladatele a
redaktora 2 Michala Laštovičky. Ten byl v roce 1980 žákem základní školy a ve volném čase
si vymyslel časopis plný kresleného a psaného humoru a parodie.
Laštovička zde napodobuje jazyk i styl týdeníků. Fotografie filmových hvězd i
modelek z reklam provází vlastními, smyšlenými komentáři, v nichž nezřídka rozehrává
neskutečná dramata. Nadsázka je často velmi groteskní, nicméně i protože je autorův rukopis
ještě dětský a hravý, nemá mu čtenář vtipy za zlé. Je to čtení velmi svěží a dost nelaskavé.
Velkou část deníku tvoří novinářské kachny. Dále je zde rubrika Pro kutílky, reklamy
na cokoliv a občas i labyrint či křížovka. Jako příloha vychází v Junáku vystřihovánky
(například papírový budík, nebo papírový model trofeje vlka) a hry.
Časopis dohromady působí jako mnohovrstevnatá, lehce surrealistická, ještě veselá ale
již pubertální koláž. A koláží je také doslova. Laštovička se nebojí libovolně propojovat text a
obrázky, přičemž podklady si jednou bravurně napíše a jindy si vtipně vypůjčí.
Slibovala jsem Vám ale časopisy dva. Tím druhým časopisem, který v Poličce najdete,
je Donald. Donalda vyšlo méně čísel a byl v porovnání s Junákem stručnější. A jak napoví již
charakter kresby, autorkou byla dívka, sestra Michala Laštovičky Marie. Kromě odlišného
rozsahu a dívčího, zdobného písma se ale časopisy navzájem i podobají. Také Donald se
zaměřuje na kreslené a psané vtipy, je nejapný a eklektický.
Mladí lidé si umí hrát. A také – možná snáze než kdo jiný – bez hořkosti poukázat na
podivné věci ve světě. Sourozenci Laštovičkovi to dělali srdečně a s velkou fantazií.
Jejich časopisy se do Archivu dostaly šťastnou náhodou. Později putovaly z jednoho
skladu do druhého, až nakonec, doslova tichou poštou – ovšem vždy doporučeně a s úsměvem
na známce – se zpráva o nich donesla do Poličky.
Anna Pleštilová