Stanoviště pozorovatele – počátek všeho vidění, je i předmětem Tarasinových teoretických úvah a klíčem k obrazu vědomě se vymykajícímu evropské tradici. Ta se totiž odvíjí v zajetí horizontu. Renesanční vynález perspektivy, nahlížení světa od horizontu k horizontu, je též vynálezem antropocentrickým. Avšak představa člověka coby pána dění v jeho středu se průběhem dějin stává neudržitelnou i frustrující: začali jsme si uvědomovat, že se nemůžeme dotknout světa v perspektivě se zmenšujícího a konečně i mizícího – ať se za ním poženeme jakkoli daleko, vždy nám bude unikat.
To si Tarasin uvědomil, nesnaží se proto zachytit všechna konkréta světa, svět ve výčtu (název jednoho z jeho děl, Spočítané předměty, je ironický), nýbrž svět jako systém. Ovšemže ani systém světa není zachytitelný jako celek. Stejně jako pohled v moduperspektivy je jen výsečí skutečnosti, je určitou výsečí i pohled systémový. Vybírá ze skutečnosti skupinu prvků zajímavých a důležitých pro daný účel, prvků, mezi nimiž je vztah vzájemného působení. Tento princip je však obecný, Tarasinovy výseče tedy nezachycují kousek světa, konkrétní a nepodobný ničemu dalšímu, nýbrž vzorek systému jako takového.
Často se jedná o zobrazení struktury, jak tento pojem chápeme v běžném smyslu – léta dřeva, oka drátěného plotu, zdůrazněný rastr grafického tisku, shluk znaků a novoznaků, notový záznam, ptáci pravidelně rozesazení na drátech… jindy je to letící hejno ptáků nebo domek z karet, které se mohou ve vteřině rozpadnout – struktura není pokaždé stejného typu („univerzální systém nelze vytvořit“) a není trvalá, natož neměnná – je však všudypřítomná; nezastupuje celý systém světa, nýbrž poukazuje na systém jako na princip vidění. Jiným důležitým rysem systémového nazírání je uvědomění zoomu: každý prvek systému je sám systémem složeným z dalších prvků – na což nás upomínají Tarasinovy fragmenty písmen a předmětů, jež jinde spojuje v novoznaky a novopředměty složené z poměrně známých prvků – jenže jinak.
K odhalování dosud nezřejmých vztahů mezi objekty používá Tarasin i opačný postup překrývání systémů – rytmus svazků v knihovně interaguje s rytmem grafického rastru, rytmus čar vymezuje místnost, jež je zase překryta rytmem novoznaků, sestava cínových vojáčků mění rysy lidské tváře. „Svět kolem nás sestává z množství struktur, které se překrývají, vzájemně pronikají, vzájemně si odporují i jedna na druhé závisí,“ konstatuje Tarasin, „jsme šťastni, když objevíme a rozpoznáme fragment systému a nešťastni, když se rozpadne nebo zmizí“ – touha po uchopení systému světa je vlastní lidské mysli, touží si přivlastnit viděné, od dob renesance se však změnily naše metody, nevystačíme si s prostým zachycením (ať už tvarů či dojmů), neboť se změnilo naše poznání – tak jako se změnilo naše vidění.
Lucie Rohanová
