Jaroslav Rezek (1937-1990) studoval na Výtvarné škole (1952-1956) a na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady (1958-1963). Ve druhé polovině 60. let se pravidelně zúčastňoval všech důležitých kolektivních výstav. Námětem Rezkových maleb je krajina a ženské tělo, krajina-žena, krajina-matka; malířským východiskem klasická, dokonale propracovaná malba. Po plošných krajinách a figurálních kompozicích začal obrazovou plochu připravovat vlepováním drobných předmětů, většinou výrobků z umělé hmoty. Malby na asamblážovaném podkladu neustále předělával, na obrazech pracoval dlouho, často celé roky. Koncem 70. let se dostával do lidské i umělecké izolace. Aby vyřešil existenční starosti, začal restaurovat (mimo jiné se podílel – společně s Pavlem Blatným, Vladimírem Jarcovjákem a Zdeňkem Prokopem - na obnově fresek v zámeckém kostele sv. Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy), na malování měl stále méně času. Po listopadu 1989 se jeho psychický stav zhoršil natolik, že dobrovolně odešel.
http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?IDosoby=197
Rezek není ani introvert hloubající nad zákoutími vlastní duše, ani extrovert ženoucí se za zážitky a dojmovými senzacemi. Promýšlí a prociťuje několik základních pravd: o barvě, přírodě, struktuře, člověku, ale činí tak s důkladností až kubištovskou. Kdybych si jej měl nějak historicky zařadit, musel bych myslet na jedné straně na Purkyně a na druhé na Poliakoffa.