Před objektivem jsem zároveň tím, za něhož se považuji, a tím, za něhož chci být považován, tím, za něhož
mne považuje fotograf, i tím, jehož fotograf používá, aby předvedl své umění. (R. Barthes: Světlá komora)
Forma sleduje funkci. Funkcí užitého umění je služba. Funkcí umění? Umění. V nesmyslnosti tautologie
spočívá její smysl. Svoboda. A tak jsou ISO, kompozice, expozice i rozlišení pro volné umění jen čísly.
Jsou dvě cesty, jak může vzniknout kniha fotografií. Můžete vybrat název, formát, téma a snad i obsah knihy.
A potom hledat, komponovat, sbírat obrazy. Tehdy jste autorem jen vy - a vaše pravidla. Pokud však dáte
všemu zcela přesný řád, pokud má celá kniha jasnou strukturu, pokud se kompozice, expozice, rozlišení i
modelka dostavili přesně tam, kam měli - bude kniha perfektní. A pro mě nudná.
Roland Barthes píše: Co je mi po pravidlech kompozice? (…) Snímek mě přitahuje, pokud jej vymaním z
obvyklého žvástu: ,,Technika", ,,Realita", ,,Reportáž", ,,Umění" atd.: neříkat nic, zavřít oči, ať jen detail
vstoupí do afektivního vědomí.
Proč právě fotografii v kontextu volných umění pronásleduje tolik kontroverze? Je nebezpečná. Dotýká se
reality - a přece realitu vždycky přetváří. Je zrádná, protože je k ní zapotřebí nástroj - fotoaparát - a tento
kontakt s technologií svádí k omylu, ke spojování umění s prostou dovedností přístroj ovládat. Ovládat
přístroj je však řemeslem. Ovládnout řemeslo je otázkou zručnosti a píle. A dokonce i mistr - profesionál - je
pouze nejlepším z řemeslníků.
Volné umění zvyky nerespektuje. Umění a řemeslo si tak zdánlivě odporují. Naučit se pravidlům práce s
materiálem je otázkou pokory. Porušit je je posléze znakem vzpoury. Není - a je - obtížné tomu porozumět.
Peter Fabo (1983) je fotograf a pedagog pražské umprum. Věnuje se fotografii digitální i analogové, fotí
profesionálně i v soukromí. Jeho osobní archiv fotografií ale zahrnuje i to, co příručka technologie
nedovoluje, ba přímo zakazuje. Snímky neostré. Pod- i přeexponované. Fotky z mobilu i poškrábané
negativy. Zrnité zvětšeniny se stopami prachu.
Autorské knihy, které Fabo vystavuje v únorové Poličce, vznikly výběrem snímků z těchto osobních archivů.
Fotografie tedy nevytvářel s vědomím jejich prezentace. Neretušoval, nekomponoval s vědomím konceptu
celku. Knihy vznikaly jejich výběrem, syntézou v příběh. Pokaždé (a pro každého) jiný.
DIANA je jméno Petrovy manželky. Zvolená sekvence snímků ženu nepopisuje, jak by tomu bylo u
dokumentárního cyklu. Petrovy snímky o ní nevypovídají prakticky nic konkrétního. Jeho práce osciluje mezi
komentářem a osobní zpovědí až vyznáním se Dianě. (Vladimír Pešek). Konceptem knihy je příběh. Ale ani
ten divák nemusí vnímat lineárně. Jde pouze o to, že tam je. Snímky Petr komponuje bez jasně
definovaného pravidla, osciluje neustále mezi příběhem vlastním - vztahujícím se k realitě a spojeným se
vzpomínkami, a příběhem předkládaným divákovi, nedořčeným, vyprávěným pouze náznaky.
Nakonec při výběru fotografií Fabo žádnou neupravuje. Jejich postprodukci se záměrně vyhýbá, chrání je v
jejich nedokonalosti. Co je mi po prachu, škrábancích či zrnitosti?
Nedokonalost může být rysem autenticity. Upřímnosti.
Drobná kniha REM je sbírkou dívčích portrétů. Spící dívky nafotil Petr na cestách mezi Prahou, Bratislavou
a Spišskou Novou Vsí. Zachytil jejich podobu v jediné chvíli, kdy nemohly nic předstírat. Citovaný Roland
Barthes ve Světlé komoře také píše, že před objektivem každý zaujímá pózu. Ano - ale jen při vědomí.
Pozorování spícího člověka je právě tím zvláštní, že si jej není vědom. Nemůže zaujmout pózu.
Nakonec kniha MENO, MESTO, ZVIERA, VEC je k vizuálnímu čtení nesnadná. Její koncepce je široká a výběr
obrazů neubírá množství vrstev. Několik příběhů (vztah k ženě, k přátelům i ke zvířatům, vztah k prostoru,
domovu, městu, příběh prostředí - tedy věcí, a nakonec příběh samotné fotografie, barvy - světla - obrazu)
se splétá v jeden.
Odkaz na prožitou skutečnost zde zcela mizí v nové chronologii vizuální i obsahové. Petr míchá snímky z
prostředí, které jej obklopuje, a vytváří z nich novou, pomyslnou realitu. Fotografie, které jsou pro autora
nadále také pamětí, předkládá vizuálnímu čtenáři propojené vlastní stopou v příběh jiný, fiktivní.
Fabo se tak v knize pokouší překročit přirozený vztah fotografie s realitou. Narativita řady fotografií není
ve zobrazené skutečnosti, ale zůstává skryta v jazyku technologie, barev, práce se světlem. V symbolech,
které fotograf ze skutečnosti vyjímá. Vnímání fotografie bez vztahu k zobrazené věci - k na ní zachycené
realitě - snad ale ani není možné. Vzájemná závislost obraz spoluutváří.
Nevím, zda Petrova cesta není v tomto ohledu až příliš daleká. Ráda se však dotýkám hranic. MENO,
MESTO, ZVIERA, VEC je konceptuálním experimentem, ve kterém sám autor nechce být reduktivní.
Nenabízí návod k četní. Nechává na nás, kolika vrstvami příběhu prohlédneme. Ve skutečnosti jsou
nápovědy také jenom pro děti.
Anna Pleštilová