ArtArchiv
03.11.
2014

Vladimír Doležal: A najednou

Nastal čas / jako by svět teprve vznikal

František Halas: A najednou

 

I na cestě bytí jsou taková dějová utváření a neméně podivuhodná…

Josef Čapek: Kulhavý poutník

 

Vladimír Doležal (1946), pokorný sběratel, či spíše láskyplný opatrovatel zavržených předmětů, nadějeplný básník zmaru a malíř postav vyslovujících svým celým postojem fiat, je hledačem a objevitelem věcí ve věcech, tvůrcem prostorů bytí.

Východiskem tradičně školeného malíře a restaurátora (VŠVU v Bratislavě, AVU v Praze) je klasická malba a kresba, časem ovšem naprosto proměněná. Jednak v rukopise – radikálně zjednodušené postavy, monumentální krajiny sdílející leccos s abstrakcí, jednak ve formě a konceptu. Autor relativizuje a ruší vyzkoušené tvůrčí postupy; apropriace, parafráze, komentář jsou bytostnou metodou jeho tvorby. Nejde však oblíbenou cestou použití známých uměleckých děl nebo dobře rozpoznatelných objektů popkulturního vizuálního prostředí, které přitáhnou pozornost k autorovi interpretace. Interpretovat reklamní letáky, komerční katalogy, stržené vrstvy plakátů, zmačkané plechy, rozbité bedýnky či kávovou sedlinu ještě nikomu mnoho světské pozornosti nepřineslo. Vladimír Doležal tvoří ve stínu a stranou zájmu, ne méně často než tvůrci z plného světla však zahlédá a vytváří smysl.

V Doležalově tvorbě sestávající z rozměrných obrazů, koláží, asambláží a objektů zaujímají významné místo autorské knihy. Kniha, snad více než malba se svým iluzivním prostorem, si dělá nárok na místo v prostoru světa – jakožto fyzicky trojrozměrný předmět mezi ostatními předměty světa. Kniha je něčím novým v prostoru světa a současně v sobě obsahuje něco ze světa již existujícího. Zabývá se nějakým konkrétním tématem, totiž vnitřní svět autora toto téma v knize přetváří – nově vytváří. Rozvíjí ho v jejím prostoru (Kniha je sekvencí prostor – Ulises Carrión), na jejích stránkách a doslova po všech stránkách. Kniha umožňuje autorovi zachycovat myšlenku v jejím průběhu. Ten může a nemusí být lineární, jak dokládají na jedné straně Doležalovy knihy tvořené sekvencemi kreseb proměňujících se jedna od druhé, na druhé straně knihy otevírající různé připojené a alternativní cesty jedné vizuální úvahy, např. pomocí vlepených kreseb, které se rozkládají dále mimo prostor knihy, či samostatných papírových útvarů vsunutých do porůznu složených stránek, jež se do prostoru knihy naopak hlouběji zanořují. Jedna z nejpropracovanějších Doležalových knih – A najednou – spojuje oba tyto principy. Jakožto tištěná zahrnuje řadu reprodukcí jeho obrazů, často dále přetvářených jejich počítačovým deformováním a komentovaných autorovými vlastními i citovanými výroky, nalezené fotografie nebo otisky novinových výstřižků reinterpretovaných pouhým opakováním či umístěním; složitý klad listů – několikrát do sebe složené stránky – otevírá mnohé vizuální a tedy myšlenkové kombinace a varianty.

Nejen kniha – slovesné dílo, i kniha – objekt, vizuální kniha s minimem slov či zcela nonverbální, má charakter průběhu v čase – charakter příběhu. Nemusíme přesně vědět, jaký příběh měl autor na mysli, přesto vzniká příběh v naší mysli, patrně jiný, ale s tím původním něčím kompatibilní. Ani to nejdetailněji propracované dílo není s to nám přesně sdělit myšlenky, pocity a sny autora, má však sílu otevřít krajinu vlastních snů každému z nás. Přílišná podrobnost může být naopak na překážku – druhým nemůžeme objektivně sdělit tajemství, vždy sdělujeme jen směr k němu (Gaston Bachelard).

Takovými ději jsou i Doležalovy knihy. Ovšemže každá sleduje jen jednu, konkrétní linii bytí, nejsou to žádné obecné příběhy – neboť nelze býti obecně, nýbrž právě jen konkrétně.

Skrze konkrétní jevy uchopujeme svět; máme bytostnou potřebu se vypořádat s věcmi světa, ukázat na ně, pojmenovat je, kategorizovat, uchopit, ovládnout. Ne však jen takto pasivně, ale i aktivně – vytvořením věci, tím, že věcí, jež tu nebyla, vstoupíme do prostoru světa, že se jednou konkrétní věcí dotkneme tvoření jako takového. Vědomě nebo podvědomě toužíme se připodobnit aktu stvoření, dotknout se jádra bytí. V jedné věci znovuvytváříme svět, v jednom snu znovuvytváříme sen – potenciálně i v duši mnohých.

LuRo