ArtArchiv
05.03.
2018

Zuzana Hustáková Mašková: Domácí prstové divadlo

Mezi domem a domem
prosmýk se
papírový drak
a ze všech rohů
odněkud
zasvištěl vítr1
Umění rádo vzniká i z chudé půdy, jež není promrvena velebnými nánosy kulturního hnoje.2

Březnová Polička patří práci Zuzany Hustákové Maškové. Ta v roce 2012 absolvovala v ateliéru
Ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM a vzápětí si vybudovala vlastní grafickou dílnu v Odolene Vodě,
kde žije a vychovává tři malé děti.
Mateřství ale její práci neochuzuje, ba naopak. Pro děti začala brzy vymýšlet, rýt a psát vlastní
pohádky a hry. Její příběhy tedy vznikají hlavně pro radost. Upoutají ale také bravurním výtvarným
řešením, kdy lehký rukopis prozrazuje rutinní práci s grafickými technikami. A skutečně, Zuzana linoryty
skicuje jen hrubě a proto, aby si ujasnila kompozici. Samotné obrazy už ryje zpaměti. I proto jsou tak
živé.
Zuzana Hustáková Mašková patří mezi nemnoho autorů, kteří zůstávají grafickým technikám věrní.
Rydla jsou jí milejší než tužka. Ve svých ilustracích zachycuje věci všední i neobyčejné, protože
v pohádkách je od jednoho k druhému dost blízko. Samotné příběhy ale často musí dovyprávět čtenář.
Autorka často 'jen' pomáhá s kulisami pohádkového světa, který je třeba při hře oživit a dotvořit.
V Poličce vystavené Domácí prstové divadlo tak dostáváme do rukou v podobě obyčejného ručně
šitého sešitu, který je vytištěný z linorytových matric a převázaný stuhou. K tomu, aby si s ním bylo
možné hrát, musí ale malý divadelník vynaložit nemálo úsilí. Je třeba jej vybarvit, vystříhat a slepit podle
přiloženého návodu. Teprve pak vstupuje do krajiny, zámku, nebo třeba jeskyně – v rolích žertovných i
strašidelných postaviček. Námaha, kterou děti vynaloží, tedy bude odměněna – otevře se před nimi svět
čistý a milý, který jim bude tím vzácnější, protože si jej postavily samy.
Domácí prstové divadlo Zuzany Maškové je ale možná krásné paradoxně také proto, že si samo na
nic nehraje. Z nejobyčejnějších materiálů zde starou, ne-li staromódní technikou vznikla knížka, ve které
se lze ztratit na dlouhé hodiny.
A třebaže samotné prstové divadélko není ničím novým pod sluncem, jeho konkrétní podoba stojí
u zrodu mnoha dramat. Pokud se budou zkoušet v kulisách Hustákové Maškové, přibývá naděje, že
budou mít jednou dobrý konec.
(…) zdá se, že nejsou ostré meze, jež by břitce a tvrdě vymezovaly, kde umění končí a začíná: končí
zajisté pravdivostí a krásou, ale také v pravdivosti a kráse začíná; lépe tedy třeba dole ve věcném
vezdejším, než v padělaném umění.3


Anna Pleštilová

1 Šárka Smazalová, Píseň o oranžových koních
2 Josef Čapek, Nejskromnější umění
3 Josef Čapek, Nejskromnější umění